Nikdy pro mě nebyla jen souborem not nebo správně zazpívaných tónů, ale odjakživa byla způsobem, jak vyjádřit to, co se slovy říká jen těžko. Věřím, že právě proto dokáže spojovat lidi bez ohledu na věk, zkušenosti nebo životní příběh.
Moje první vzpomínka na vystupování sahá až do dětství. Když mi byly čtyři roky, daroval mi celoživotní kamarád mého tatínka heligonku a přál si, abych se na ni naučil zahrát a zazpívat jednu písničku. Když jsem pak poprvé přišel zahrát do tátovy hospody, zažil jsem něco, co mě provází dodnes – zvláštní směs radosti, očekávání a energie, kterou člověk cítí ve chvíli, kdy svou hudbu sdílí s ostatními. Tehdy jsem poprvé poznal, že právě na pódiu se cítím přirozeně.
Od té doby se hudba stala součástí každého důležitého období mého života. Byla se mnou v těch nejkrásnějších chvílích i ve chvílích, kdy nebylo snadné hledat důvod k úsměvu. Pomáhala mi prožívat první lásky, překonávat zklamání a vyjádřit emoce, které bych jinak jen těžko dokázal popsat.
Dodnes věřím, že zpěv je tím nejniternějším způsobem, jak může člověk sdělit druhým to, co opravdu cítí. Možná právě proto je každý koncert jiný. Každé publikum přináší novou atmosféru, nové příběhy a nové emoce. A právě okamžik, kdy cítím, že se moje emoce spojily s emocemi posluchačů, je tím, kvůli čemu se na pódium znovu a znovu vracím.
Hudba mě naučila jednu důležitou věc. Dokonalost není to, na co si lidé po koncertě vzpomenou. Zapamatují si především to, co v nich zůstalo ještě dlouho poté, co dozněl poslední tón. A pokud se mi podaří, aby si z koncertu odnesli radost, vzpomínku nebo třeba jen na chvíli zapomněli na své starosti, pak vím, že moje hudba splnila svůj smysl.